Na této stránce najdeš krátké články ze "života" obyvatel Země. Příběhy, názory, rady( jak se to vezme ) z různých koutů světa, ale i obyčejné každodenní strasti a slasti "marňase zemského" ( míněno člověka ). Autoři jsou různí a v budoucnu jich bude stále přibývat. Kdo by měl zájem umístit zde svůj příspěvek nebo se stát pravidelným dopisovatelem či jinou formou publikovat na těchto stránkách, klikni pro vice informací zde.
profesor
Seznam článků:
1. Za kolik do Asie : několik rad jak levně do některých států Asie. Ceny, spoje...číst celý článek
2. Bramborová medaile: jedno ze sportovních tažení básníka Bufalla Berana...číst celý článek
3. Mardi Gras: světově známý průvod homosexuálů v Sydney...číst celý článek
4. Pátek 13.: jeden den v Pakistánu a máte spoustu zážitků...číst celý článek
5. Pulén na vrchol: ...a s ním tykev baklažánu na vrchol Gerlachovského Štítu?...číst celý článek
6. Postřehy z USA: jak se dívá kolem sebe středoevropan v USA...číst celý článek
7. Svatba jako řemen:7.září se ženil jeden z příznivců Yetticlubu-Áďa...číst celý článek
8. Den D se blíží: zprávy z Pulénovi přípravy k pokoření Gerlachovského Štítu...číst celý článek
9. Anglie: Nina Zdenina po půlročním pobytu v deštivé zemi...číst celý článek
Tvůj článek bude umístěn na této stránce. Psát můžeš vlastně o čem chceš (co jsi zažil(a), kam se chystáš...). Mysli na to, že čtenář určitě nebude trávit čas čtením sálodlouhých výtvorů. To znamená stručnost a věcnost. Toť vše. Článek pošli na adresu avrisidivu@seznam.cz, k tomu přidej jméno nebo přezdívku autora, název a do sedmi dnů (jeden týden) bude tvůj příspěvek k mání všemu lidu internetu přístupnému. To samé platí o fotografiích, které můžeš publikovat ve fotogalerii Yetticlubu, samozřejmě se jménem či přezdívkou autora.
profesor
Víza:
Turecko:$10
Platí se až na hranicích Bulharsko-Turecko.
Irán: 800Kč
Vyřizuje se v Praze. Musíte předložit pakistánské vízum. Většinou dostanete
jen tranzit: 5 dní. Vízum lze prodloužit v Teheránu v přepočtu asi za $2.
Pakistán: 0 Kč
Vyřizuje se v Varšavě nebo ve Vídni. Platnost je 1 měsíc od vstupu do země.
Lze prodloužit na místě.
Indie: 1600Kč
Vyřizuje Praha
Přibližný kurz dolaru za našeho pobytu:
Bulharsko: 1$=2Lewa
Irán: 1$=8000 riálů
Pakistán: 1$=65 pak.rupií
Turecko: 1$=1327000 LT(turecká libra)
Indie: 1$=47 rupií
Ceny jízdenek:
Arad-Temesoara: 21000 Lei
Temesoara-Calafat: 250000 Lei
Trajekt přes Dunaj ( hranice Rumunsko-Bulharsko ): 6marek
Vidin-Sofia: 6,8 Lewa
Sofia-Svilingrad: 6,8 Lewa
Svilingrad-Istambul: 17,09 Lewa
Istambul-Tabriz: 30$ ( autobus,jede až do Teheránu )
Každé pondělí v 21:05 jezdí spoj Istambul-Teherán=53 mil LT.Trvá 1 den vlakem.
Tabriz-Teheran: 18700 riálů ( autobus )
Teheran-Esvahan:19000 riálů( lůžkový vlak )
Esvahan-Zahedan:30600 riálů ( autobus )
Pro otrlé cestovatele!!! Vlak Taftan Qetta jede vždy 1. a 15. v měsíci.
Qetta-Ravalpindi: 390 rupií ( vlak economy class )
Ravalpindi-Peshavar: 60 rupií ( vlak economy class )
Peshavar-Chitral: 250 rupií ( mini bus )
Chitral-Ovirne: 308 rupií ( jeep)
Chitral-Gilgit:1000 rupií (jeep)
Gilgit-Hoper:100 rupií (jeep)
Gilgit-Ravalpindi: 400 rupií (autobus )
Vlaková i autobusová "státní" doprava poskytuje 25% slevy pro cizince(pas)
a 50% slevy pro studenty(ISIC).Je jen potřeba se obrnit trpělivostí a najít
správnou kancelář a vyplnit správné dotazníky... Pozor! kancelář je zavřena
o svátcích a významných dnech, kterých je v Pakistánu mnoho.
Autobusová doprava v Indii vyjde asi 1 km na 1 rupii.Vlaková doprava je levnější.Přesné
ceny neuvádím, protože tak dalece jsem ve svém zapisování důkladná nebyla.
Ubytování:
Cenové relace za noc:
Istambul :3,5 mil.
Iran:5000-20000 riálů
Pakistan a Indie: 25-40 rupií
Nina Zdenina
BRAMBOROVÁ
MEDAILE BYLA MAXIMEM
V sobotu 13.4.2002 obhajoval člen Yetticlubu Jevíčko - básník, textař, rocker,
ale taky dlouholetý atlet Ruda Beran zlatou medaili v Přespolním běhu v loděnici
v Ostrožské Nové Vsi(okres UH) v kategorii veteráni. Již při rozcvičování
startujících bylo zřejmé, že pro tentokrát to nebude mít Ruda jednoduché.
Počasí, již tradičně, závodu nepřálo. Silný protivítr sužoval startující na
7 km trati. V prvním okruhu držel náš borec ještě krok s čelem závodu. V druhém
kole jsem jej již marně hledala v dohledu jezera. I na velkou vzdálenost pak
bylo zřejmé, že bojuje ze všech (posledních) sil. V cílové rovince však nakonec
ješte našel síly, ožil a hrdě, za potlesku svých nejvěrnejších příznivců,
doběhl (s jazykem na vestě) na čtvrtém místě. Při vyhlašování výsledků tedy
tentokrát na stupních vítězů chyběl. A teprve tehdy jsme si uvědomili, jakou
cenu mělo jeho loňské vítězství, které nám dodnes připomíná láhev pravé slovácké
slivovice v dárkovém balení, zdobící naši kuchyňskou linku. A to nejen proto,
že vítěz letošního ročníku obdržel jen prázdný pohár. Pevně věříme, že se
náš borec i príští rok běhu zúčastní a že se porve se stále rostoucí konkurencí.
Dana Zálešáková, 15.4.2002, Uherské Hradište
MARDI
GRAS
Již od ranních hodin dýchalo Sydney zvláštní atmosférou. V odpoledních hodinách
se ulice v okolí Hide Parku a Oxford Street začaly rychle plnit lidmi, a v
sedm hodin večer vše vypuklo. Jubilejní 25-tý ročník festivalu homosexuálů
a lesbiček - Mardi Gras, nenechal nikoho na pochybách, že se jedná o největší
událost svého druhu na světě. S přicházejícím soumrakem začaly desetitisíce
netrpělivě čekajících diváků konečně skandovat Happy Mardigráááááá aby tak
přivítaly do zlatého prádla odeného homosexuálního atleta na kolečkových bruslích,
který projížděl celou trasou budoucího procesí, a jakoby zvěstoval vítězství,
mával na lačný dav zelenou ratolestí. Potom vše nabralo rychlý spád. Skupinu
hlučných motorkářů, většinou spoře oděných, vystřídal nekonečný průvod alegorických
vozů hrajících všemi barvami a řinčících hudbou různých žánrů. Různé komunity
homosexuálu tančící a pochodující po celé asi dvoukilometrové trase slavnostního
pochodu tak představovali bouřícím divákům své pojetí oslavy homosexuality.
Choreografie a velkolepost této úvodní akce celého festivalu by se dala srovnat
snad jen s karnevalem samby v Riu. Nekonečný proud aktérů se asi po třech
hodinách začal plynule přesouvat do hospod a klubů, které lemují Oxford Street
- oblast v Sydney tradičně obývanou homosexuály, kde divoká zábava pokračovala
až do ranních hodin, a to, jistě si dokážete představit, ve stylu: sex, drogy,
rock&roll. Další dny potom nabídly nepřeberné množství různých kulturních
akcí, od výstav a koncertů až po divadelní představení, aby celý festival
po čtrnácti nabitých dnech zase na rok usnul. Proč vlastně Sydney již 25-tým
rokem ožívá touto velkolepou show, na kterou se sjíždejí tisíce nejen homosexuálů
z celého světa? V počátcích své existence šlo o ryze politickou akci s cílem
změnit mínění heterosexuální většiny a zmírnit útlak, kterým homosexuálové
díky své odlišnosti trpí. V průběhu let se podařilo vytčeného cíle dosáhnout.
O výrazu rovnoprávnosti a tolerance mimo jiné svědčí i fakt, že dnes se na
pořádání celého festivalu podílí radnice města Sydney a akce je sponzorována
mj. i různými leteckými a telekomunikačními společnostmi. Je také fakt, že
z původně politicky orientovaného protestu se za těch 25 let stal výnosný
byznys. Pompézní show dělaná především pro diváky dnes trošku zastiňuje puvodní
tj. politickou myšlenku, a tak současné pojetí Mardi Gras je především o velkolepé
oslavě svobody v tom nejširším slova smyslu, oslavou jinakosti, ke které se
v Sydney hrdě hlásí více než 20% obyvatel. Vetšině diváků se zážitky z Mardi
Gras zaryjí hluboko do paměti, a to také díky tomu, že si uvědomí, že ne všude
na světě je tolerance k jinakosti na tak vysoké úrovni jako v Austrálii. Na
závěr bych chtěl uvézt jen jednu perličku. Když jsem pátral v archivech po
původních organizátorech této dnes velkolepé akce, zjistil jsem, že mezi skupinou
původních nadšenců byli také dva čeští občané(klikni
si pro foto). Nepodařilo se mi ale s nimi zkontaktovat. Oba dnes
žijí v zahraničí v blahobytu neboť se jim podařilo prodat autorská práva na
pořádání celé akce společnosti HomoSexYetti Ltd.
Brut
Několik fotografií z této akce najdete zde.
PÁTEK
13
jsme strávily ve vlaku, před tím jsme se nechaly pozvat na čaj pašerákem pinzet,
kterej s náma jel už do Quetty z Taftanu. Moc příjemnej človíček. Vlak byl
docela v pohodě, byly jsme za totalní exotky, neustále za náma někdo chodil
navazovat kontakty. Všem jsme říkaly, že se nám Pakistán líbí, jak se jmenujeme
a oni nám na oplátku kupovali dobrůtky. Vlaky tu mají zamřížovaný okna a tak
to, že jsem si připadla jako v ZOO, když se k našemu okýnku na zastávkách
přivalil dav čumilů, nebylo zcela od věci. Vyběhaly jsme studentskou slevu
za pomoci kamaráda pašeráka, s 50 % redukcí ceny za lístek zaplatily 155 rupek
jedna. Ochutnaly jsme cukrovou třtinu, viděly poušť a potom k večeru i krajinu,
kde pravděpodobně před 14ti dny byly záplavy. Několik desítek km půdy leželo
pod vodou. Smutnej pohled. Noc byla nightmare, na tom prkenným sedátku (lehátka
na nás nevybyla) to bylo k nevydržení. Vlakem pořád proudila kupa nabizečů
snad všeho, co si dovedu představit a hlubokým hlasem šíleně nahlas opakovali
něco jako ?aje ca caj je ca? nebo co, když třeba mermomoci chtěli osvěžit
cestujícího (co na tom, že ten právě tloukl špačky) čajem právě ze své termosky.
Žebračka mlátila do ešusu plechovou lžicí pár centimetrů od vytuhlé Makrely,
těsně u ucha, ve snaze vymamit z ni bakšiš, nebývale razantně a energicky.
Tolik sily vyvinula, Makrela nepustila ani rupku. ?Vzbuď se, oni se nam smějou?
opakovala Makrela. Všechny oči z okolních sedaček se do nás zabodly, zadušovanej
chechot chlapů nahustěnejch na lehátkách, hleděli na nás, povislý obličeje
jsme jim nastavovaly, vysíleny, brady se nam samovolně otvíraly při dřímotu,
dřevěný minisedačky, vylomený hlavy, žgrynda tekoucí z koutku. Pašerák nám
donesl dvě vejce, ale bohužel jsem ho prospala.
gabina
Ruda
B. Beran
22.5.2002
*
zájemkyně o post zdravotnice se mohou hlásit na adrese :
pulen@seznam.cz
Postřehy z USA Tohle bude o USA. O rozdílu, kterej vnímám I po bezmála roce a půl pobytu zde (nebo tam???). Nějak jsem si všechno zapomněla značit, když jsem dojela, spoustu věcí už nevidím. Nevidím třeba průhledný roury, kterejma lítají peníze, složenky a šeky Američanů, co jsou líní hejbnout zadkem z auta k bankovnímu uředníkovi. Stáhnou okýnko a už to lítá. Američani mají jiný záchody. Veřejný. Přepážka mezi kabinkami začíná cca 30cm od podlahy, tudíž lze pozorovat kotníky těch, kteří si ulevují vedle. Centimetrové vertikální škvíry po obou stranách dveří zase umožňují sledovat dění v "předkabinkovi". Samotná mísa je protáhlejší než její česká kolegyně a výrazně víc šplouchací. Na splachovátko se šlape nohou, je jím packa ve výši kolene. Američanky (nevím jak osoby mužského pohlaví) velmi často nesplachují. Je to ponižující, psali v odborné studii. V Americe jsou jiný náklaďáky. Jako z filmu. Americkýho se Stallonem, lisují silnice svou tíhou. Mají komíny (teprve včera jsem objevila, že to jsou vejfuky), a hranatej čumák. Americký dům ma síťky ve všech oknech, tudíž nás neobtěžuje hmyz. Nemáme v domě mouchy. (I přesto mám plnou koupelnu berušek- že by škvíra ve zdivu? (Nemaji sedm teček, ale moře. Jak jsou tečičky mrňavý je dobře vidět na mrtvolkách, co se válí každý ráno na podlaze. Lezou mi do koupelny umřít). Američan ma jiný chuťový pohárky. Třeba majonéza Helmans, na první pohled lautr ta samá jako Helmans česká(no česká… ), je úplně jiná. Nakyslejší, řekla bych. Mluvím o totožných produktech, často se chuť liší. Na Pepsi nezbylo místo natrhu, Coca-cola jednoznačně vede. Všechno fotí dvakrát. Nastaví záběr, blesk, blesk. Prý pro jistotu. (nejsem sice doktor Chocholoušek, ale stejně mi to zavání problémem s vlastním já). Američani se jinak stěhujou (nechávají si vzájemně závěsy na oknech, sklenice v kuchyňské lince, ledničky a pračky). Pračky, ty mají jiný. Ve všech domácnostech se vyskytuje jeden typ. Horní plnění, neekonomická spotřeba vody enormní. Drtivá většina osobních automobilů jsou automaty. Teď mě víc nenapadá. Záměrně jsem se vyhýbala srovnávání mentality a všeho s tím souvisejícího. Svědomí mi nedovolí otevřeně pohrdat společností, ve které jsem hostem. Být Američanem není vada na kráse, spíš nevyléčitelná diagnóza, už proto si tim nebudu špinit ruce. :o)gabina
nahoru
Svatba jako řemen probudila
i jevíčské apoštoly
V
sobotu 7.září 2002 si řekli své ANO Áďa Máša (sympatizant Yetticlubu) a Katka
Lišková. Stalo se tak v Jevíčku v chrámu Nanebevzetí Panny Marie. Novomanželům
žehnal jejich přítel otec Karel, bývalý jevíčský farář, populární i mezi pohany,
který musel naše město před X lety za záhadných okolností opustit. A byl to
nejen jeho návrat, co přilákalo do Kostelní ulice mraky přihlížejících. Svatební
obřad se nesl ve velice slavnostním hávu. Zpíval kostelní sbor a Karel mluvil
mistrovskou češtinou ke všem přítomným. Krásnější chvilky si novomanželé přát
nemohli, když však samotné finále čekalo teprve před branou kostela. Přesně
v 12:30 malohanáckého času, kdy manželé vyšli slavnostními vraty do ulice,
byl vzkříšen jevíčský orloj. Živí apoštolové, v podání členů Yetticlubu, postupně
přicházeli s osobními gratulacemi. Slyšeli jsme Mistra Mikuláše, maratónského
běžce, starého Římana, chemika, jevíčského Jevíka, myslivce a další. Na závěr
pak promluvil i sám Yetti, který předal slovo Františku Dobrotovi, aby Áďovi
dodal sil k vysázení větrolamu topolů, jenž by chránil jejich potomstvo před
sílícími větry. Ve Svitavách, v jejich novém bydlišti, přijde jistě vhod.
K dalším přáním se přidaly i zástupy přihlížejících. V hotelu U Zemánka pak
dlouho do noci hrála dobrá muzika. U mikrofonu se objevil i ženich a v jednom
z jam sessionů nechyběl ani jevíčský baskytarový virtuos Jula Gubčo. Žehnejme
novomanželům !
Několik fotek z "orloje" najdeš zde!!!
Ruda B. Beran
Ruda B. Beran 16.9.2002
ANGLIE
Jó – ta úžasná země pověstná deštivým počasím, suchým humorem, pivem a whisky,
čajem s mlékem... Tak tam jsem se v lednu vypravila. Klasicky. Jako au-pair.
Nic jiného mě ani nenapadlo, když jsem si chtěla zlepšit angličtinu, poznat
novou zemi a žít v ní jen půl roku. Po anabázi s agenturou v Čechách jsem
nakonec dostala rodinu a odjela jsem plna očekávání. Nakonec vše dopadlo úplně
jinak. V rodině jsem strávila jen dva měsíce a zbylé čtyři jsem bydlela v
podnájmu. V podnájmu, ale svobodná. Živila jsem se, jak se (počestně) dalo.
Uklízela jsem, hlídala děti, stála jsem jako “živá socha” na tržišti... Po
půl roce jsem se vrátila domů a : Moje angličtina není tak super, jak by mohla
být. Nepřivezla jsem si domů miliony, ale poznala jsem plno novejch zajímavejch
lidí, naučila jsem se žít jinde než v milovanejch Čechách a zjistila jsem,
že člověk si dovede zvyknout opravdu na všechno a zabydlit se opravdu všude.
Jenomže mi teď příjde, že mě kousek zůstalo v Anglii. V tom šíleným bytečku
se zfetovanou Ulrikou, pohodářema Simonou a Chrisem, samotářem Olafem. V bytě
s výhledem na nejvyšší mrakodrap Anglie. V té "fucking" England,
kterou jsem nemohla vystát. Jó teď se často ráno budím s tím, že jsem přes
noc byla v Londýně. Kecali jsme, žila jsem tam znovu. Jó asi mě tam kousek
uvízlo i když jsem to vůbec neměla v plánu. Máte to taky tak?
Tipy
1. v rodině
Pokud alespoň trochu umíte anglicky, najděte si rodinu sami přes internet.
Nezaručí vám to sice ideální rodinu,ale:
Jste si za své kroky odpovědni sami.
Neplatíte žádné agentuře.
Síto výběru si děláte sami a ne agentura.
V případě potřeby změnit rodinu pomůže agentura a hlavně kamarádi, kteří se
najdou i v Anglii.
Choďte do školy. K lepší angličtině vám to sice moc nepomůže, ale potkáte
nový lidi a nezblbnete z domácnosti. Pozor!!! S Čechy a Slováky si anglickou
slovní zásobu moc nerozšíříte.
Přivydělání si v jiných rodinách není nic neobvyklého. Často dohodí sousedku
nebo kámošku samotná mamka.
Černota
Podnájem(hlavně v Londýně) se sežene snadno. Sledujte inzeráty na trafikách
a obchodech se smíšeným zbožím, inzertní noviny Looth.
Stejné noviny vám mohou pomoci k sehnání zaměstnání. Dále časopis The Lady
(vychází každé úterý) a inzertní plochy v supermarketech (jsou zdarma).
K práci v rodinách mi stejně nejvíce pomohly osobní kotakty (Angličané dají
na osobní doporučení. Mně pomohlo, že znali mého bratra. Později podávali
telefonické doporučení sami dál.
Nebojte si říct o peníze. Vůbec to není neslušné, jak se mi v Čechách domníváme.
Víc už asi nemá cenu psát. To bych vás buď otravovala osobníma vzpomínkama
a nebo bych valila ještě větší rozumy a ono je stejně nejlepší si vše prožít
na vlastní kůži...No vždyť to znáte.
Mějte se krásně Nina Zdenina